Jen se nebát něco podniknout…

0:50

Ve čtvrtek jsem dostala jednu skvělou zprávu. Zprávu, která mě moc potěšila a tak nějak "nakopla". Tak jsem si řekla, že bych vám o tom mohla napsat nějaký ten článek a podělit se o nadšení a třeba i inspirovat někoho dalšího. Ale pěkně popořadě a od začátku…

Pohled na Český Krumlov
Ten nápad se zrodil snad už před pár lety v hlavě mojí mamky. Ale teprve na přelomu minulého a tohoto roku získal konkrétní obrysy a začal se měnit v realitu. A o jakém nápadu to vůbec mluvím? O tom, sehnat si na léto brigádu. Ale ne tak úplně ledajakou brigádu, ale pokusit se sehnat místo jakožto sezónní průvodkyně na nějakém hradu či zámku. Abych se přiznala, tak já jsem ještě nikdy nikde nepracovala, pokud nepočítám praxi v mateřské školce. Jednoduše proto, že jsem to nikdy nepotřebovala. Když se to vezme kolem a kolem, tak si vystačím s málem a základní potřeby mi obstarávali přece jen rodiče, takže jsem nikdy neměla potřebu jít si nějaké peníze sama vydělat. Nicméně, řekla jsem si, že letos už je načase.

Ale co bych měla dělat? Supermarkety a smažení bramboráku jsem zavrhla prakticky okamžitě. Protože opět, nejde mi o peníze, ale o získání zkušeností a nejlépe o něco, co by nějakým způsobem souviselo s mým oborem a tím, čemu bych se chtěla v budoucnu věnovat, což je historie. No dobře, ale jaké možnosti v téhle oblasti mám? A pak mě to napadlo - průvodkyně na hradě či zámku, to by mohlo jít. Jenomže tuhle myšlenku jsem vzápětí zase zavrhla. To přece určitě nepůjde. Mají jistě své vlastní, stále průvodce, proč by měli mít zájem o někoho, kdo je úplně bez praxe a v životě to nedělal? Říkala jsem si, že tohle je poměrně prestižní záležitost a že to tudíž bude převážně takovým tím stylem "po známosti". Ale myšlenka se usadila v hlavě a hlodala a hlodala, až mi to nedalo, sedla jsem o notebooku a začala shánět informace…


Hrad a zámek Český Krumlov
A narazila jsem na jeden rozhovor se slečnou, která se tady té činnosti věnuje už několik let a v rozhovoru právě popisovala i své zkušenosti  a to, jak se k tomu vůbec dostala. Překvapilo mě to, protože popisovala, jak se rozhodla napsat na Karlštejn a oni ji pak pozvali na výběrové řízení. Které pravděpodobně bylo hodně náročné, protože se skládalo z několika testů - historie, čeština, psychologie - a zkoušek před kamerou, aby si ověřili, jaké má vystupování, jak se vyjadřuje a podobně. Tak tomu jsem se tomu zasmála, protože mi bylo jasné, že něco takového bych nezvládla. 

Ale když se mi to zase chvíli uleželo v hlavě, tak jsem si řekla - a proč vlastně? Proč bych to neměla zvládnout? Vždyť mám cit pro jazyk, dokážu se vyjadřovat, hrála jsem divadlo. Proč bych to nemohla aspoň zkusit? Doma mě taky přesvědčovali, tak jsem řekla, že jakmile skončí zkouškové, tak se na to vrhnu, zkusím někam napsat a uvidím.

Ale celé jsme to rozjela daleko dřív, protože se to ve mně tak nějak usadilo. A tak jsem se jednou, pozdě večer, když zrovna v televizi běžel pořad Ano, šéfe, pustila do psaní svého strukturovaného životopisu. Což je svým způsobem vlastně umění, když nemáte prakticky nic pořádného, co byste tam uvedli, tak musíte zapůsobit něčím jiným. Tak jsem se snažila z toho mála, co jsem měla k dispozici, vykouzlit něco aspoň trochu použitelného. No, nakonec se to asi podařilo, protože životopis ve výsledku splnil svůj účel, ba co víc, byl mi i pochválen. (Nutno podotknout, že jsem si v něm rozhodně nic nepřimýšlela, spíše jsem se snažila zaujmout svými koníčky a zájmy, atd.)


Ale to bych zase předbíhala… Takže, poté, co jsem napsala životopis, přišel na řadu výběr hradů a zámků, které bych zkusila oslovit s žádostí o místo. Zpočátku jsem vybrala několik menších a napsala E-mail s motivačním dopisem a přiloženým životopisem. A čekala jsem na odpověď. 

A dočkala jsem se zanedlouho. Většinou mi přišla nejednoznačná odpověď s tím, že prozatím nemají přesnou představu, ale že se mi později ozvou nebo že vypíší výběrové řízení. Ale už to pro mě byl úspěch! Ukázalo mi to, že to není úplně nemožné. Tak jsem rozesílala maily dál a snažila jsem se komunikovat. A zadařilo se…


Snažení přineslo ovoce zanedlouho, když jsem oslovila jeden zámek, odkud se mi pak ochotně ozvali  a domluvili jsme se. A tak jsem si poprvé v životě zařídila brigádu a ještě navíc s tou úžasnou představou, že budu dva týdny "bydlet na zámku" a dělat práci, která by mě (snad) mohla bavit.

Ale tím to tedy rozhodně neskončilo, protože jsem oslovila mnohem více objektů a všechno to vyvrcholilo tím, že jsem kontaktovala i hrad a zámek Český Krumlov. Doma mi říkali, že to je asi už trochu moc, že je to jedna z nejnavštěvovanějších památek a že tam budou trochu hodně nároční. Ale co, proč to nezkusit, že…

Pak začalo zkouškové a já měla najednou úplně jiné starosti a tohle jsem přestala prakticky řešit. Až do chvíle, kdy mi přišlo pozvání na výběrové řízení právě z Českého Krumlova. Jaká byla moje první reakce? V žádném případě nepojedu. Bylo to totiž hned ten týden po zkouškovém a já jsem byla tak vyšťavená, že pro mě bylo naprosto nemyslitelné, že bych jela přes celou republiku na další "zkoušku". Ale když se to trochu rozleželo v hlavě, tak jsem to samozřejmě přehodnotila…


"Takovou příležitost si přece nenecháš ujít." Říkala mi mamka. Ale já se na to vážně necítila. Ono to výběrové řízení nevypadalo jako nejlehčí věc na světě - čekal by mě test z historie, musela jsem se naučit kus průvodcovského textu v češtině i angličtině a pak jsem musela přímo v zámku prokázat, že jsem schopná vystupovat před lidmi. 

Přes všechny obavy to nakonec vážně skončilo tak, že jsem se v pátek po zkouškovém vydala na více jak sedmihodinovou cestu přes celou republiku do Českého Krumlova. Musela jsem jet už o den dříve, právě kvůli tomu, jak dlouhá cesta mě čekala. Naštěstí mi bylo přislíbeno ubytování, takže tomu už nic nebránilo. Cesta uběhla vcelku rychle, navíc jsem se během ní dozvěděla, že mě přijali ještě na jeden hrad, tak jsem si říkala, že se aspoň nic takového nestane, když mě nevezmou v Krumlově. Abyste chápali, já tomu nedávala žádnou naději, prakticky vůbec jsem se na to nepřipravovala, neučila se text, můj mozek byl po náročném zkouškovém skoro nepoužitelný, takže jsem si řekla, že si prostě udělám aspoň hezký výlet, když už nic jiného a to se mi i podařilo. Výlet to byl vskutku hezký…


Abych pravdu řekla, ani nevím, kde jsem vzala vůbec tu odvahu, dojet sama až do Krumlova, vyšlapat nahoru na kopec k zámku a pak se ještě vyškrábat přes několik nádvoří a nakonec zaklepat na dveře správy zámku a říct: "Dobrý den, já jsem přijela na ten konkurz. Domlouvali jsme se ohledně ubytování." Vážně, já jsem opravdu introvert a komunikace s neznámými lidmi nebývala úplně moje parketa. (Což se pravděpodobně změnilo vlivem mé střední Waldorfské školy, kde jsem i hrála divadlo a vůbec mě ta škola naučila "žít". Ale o tom třeba zase jindy…). Každopádně se mi tohle všechno povedlo a najednou jsem, kdovíjak, seděla na okraji postele v "hradní" ubytovně a nevěřícně jsem kroutila hlavou sama nad sebou. Protože jsem měla ještě půl dne volno, vydala jsem se na průzkum malebného městečka, rozkládajícího se pod rozlehlým a nádherným hradem/zámkem. Spoustu jsem toho nafotila, spoustu jsem toho viděla. I když se přiznám, že mi bylo docela smutno z toho, že jsem tam tak sama a nemůžu se s nikým podělit o své pocity. 


Večer jsem se pak na ubytovně - kde jsem byla taky úplně sama, protože žádný další blázen, který by se štrachal přes půl republiky jako já se už nenašel - ještě snažila naučit aspoň trochu textu, abych tam přece jen nešla úplně nepřipravená. Ale během chvilky jsem usnula, tak jsem byla unavená. 

A druhý den ráno vypukla naplno nervozita. V 10:00 mě čekali nahoře, v kanceláři a já jsem z toho měla vážně obavy. Co když tam  bude třeba spousta jiných (a mnohem připravenějších) lidí? Kolik lidí má o takovou práci vůbec zájem? Určitě hodně a určitě budou daleko připravenější než já… Přesto jsme v sobě zase jakousi záhadou našla odvahu a přesně v deset byla na místě. A jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že se mnou jsme jen čtyři uchazeči (odpoledne pak byl ještě jeden termín a nevím, kolik uchazečů bylo tam).

Začalo to tedy slibovaným testem z historie. A byl těžší, než jsem očekávala, protože celá polovina byla zaměřená hlavně na Rožmberky a další bývalé majitele zámku (což mě mohlo napadnout, že?). Pravda je, že v naší české historii mám docela slušné mezery, přece jen mě trochu více táhne Anglie, takže je jasné, že jsem si v duchu pěkně nadávala, že jsem tomu přece jen nevěnovala aspoň trochu času nebo že jsme se na to rovnou nevykašlala úplně. Ale snad to zachránila druhá půlka testu, zaměřená na historii obecně, na architekturu a umění. Úplně prázdný jsem ho tedy neodevzdala. 

V tomhle pěkném domečku hned pod zámkem jsem bydlela…
Jenomže pak následovala další, a o nic méně jednodušší, část. Přesunuli jsme se do samotného zámku (kde byla mimochodem šílená zima) a pod dohledem "komise", která se naštěstí skládala z velice sympatických a příjemných lidí, jsme museli mluvit a předvést, jak se umíme vyjadřovat a jak jsme se naučili text. Vzhledem k tomu, že jsem se příliš nepřipravovala, tak jsem měla naučené jen první dvě místnosti a nejlépe tedy kapli, kde jsme s prohlídkou začínali. Jenomže pak jsme pokračovali dál a každý z nás mluvil v jiné místnosti a to mi bylo jasné, že už nemám šanci. Začala jsem mluvit ještě v té části zámku, kterou jsem se přece jen ještě učila, tak mě to trochu uklidnilo. Ale pak přišlo: "A teď nám prosím předveďte, jak byste návštěvníky v angličtině požádala, aby se přesunuli do další místnosti." 
To jsem ještě nějakým způsobem vymyslela, tak jsme se tedy přesunuli do místnosti, o které jsem už však téměř neměla páru, tedy kromě toho, že se jedná o ložnici. A tam už jsem musela mluvit jen v angličtině. Bylo asi pořádně vtipné, jak jsem tam tak stála, před těmi lidmi a snažila se vycucat si z prstu něco o vybavení místnosti a vůbec si aspoň vzpomenout na nějaká ta slovíčka. Cítila jsem se pěkně trapně, když jsem si spletla osobu na obraze a popsala ji jako někoho úplně jiného. Ale ono to ve výsledku asi zas tak úplně nevadilo, chtěli nás hlavně slyšet…


Tak jsme prošli ještě pár místností, než jsme se zase vrátili do kanceláře, kde nám bylo řečeno, že se do dvou týdnu ozvou s výsledkem. A bylo to, byl konec a já si sbalila saky paky a spěchala na autobus zpátky s vidinou další sedmihodinové cesty domů. Bylo mi jasné, že to nemohlo vyjít, i když úplně špatný pocit jsme z toho taky neměla. Byla jsem se sebou i docela spokojená, protože jsem jednak překonala svou lenost a jela jsem tam, jednak jsem zkusila něco nového, otestovala si, jak takové věci vůbec probíhají a v neposlední řadě jsem poznala nové místo a nové lidi. A musím říct, že lidé byli na zámku velmi příjemní a chovali se k nám moc pěkně a mile. Říkala jsem si, že být součástí takového kolektivu by bylo fajn. Tak možná příští rok, utěšovala jsem se.

Doma pak už nezbývalo než čekat na výsledek. Říkala jsem si, že mi nebude vadit, když neuspěji a spíše jsem se smířila s tím, že tam to určitě nevyjde. Ostatně, už mi přišly další pozvánky na pohovory a konkurzy… Jaké však bylo mé překvapení (opravdu upřímné), když mi přišel ve čtvrtek mail z Krumlova… Když jsem ho začínala číst, říkala jsem si, že takhle se určitě píšou maily se zdvořilým odmítnutím, než jsem se dopracovala k příloze, kde se ukrýval verdikt. A ten zněl: Pro sezónu 2015 jste byla přijata. 


Nečekala jsem to, vážně ne. A pořád nevím, jak si to přebrat. Jsem nadšená, hrdá sama na sebe, že jsme to zvládla, natěšená, ale taky cítím obavy. Přece jen, je to jedna z nejnavštěvovanějších památek v republice, se spoustou zahraničních turistů a budu muset provádět a mluvit v angličtině, kterou sice ovládám poměrně slušně, ale pořád v ní nerada mluvím. Jenže, je to Krumlov. Je to krásné místo, skvělí lidé a neskutečná příležitost. A já se, i přes ty (přirozené) obavy, moc těším, až strávím měsíc jako průvodkyně na hradě. A pravděpodobně to nebude jediný hrad, kde budu toto léto provádět, ale to se ještě uvidí. 


Každopádně, prostě jsem se chtěla o tuhle zkušenost podělit s vámi a říct vám, že i když si myslíte, že něco nemůžete zvládnout, že je to třeba nad vaše síly, nemusí to být pravda. Jen se člověk nesmí bát to zkusit, zariskovat, překonat strach a nejistotu a prostě do toho jít třeba po hlavě. A pak se to možná povede, i když to vůbec nebudete čekat.

P. S. Pokud všechno půjde dobře, tak vám v průběhu léta napíšu nějaké články se svými zážitky z průvodcování… Uvidíme…



You Might Also Like

10 komentářů

  1. Už jsem tu zprávu viděla, že Tě do Krumlova vzali! Hrozně moc gratuluju, je to skvělá příležitost. Budu se těšit na články. :-) A držím palce ať to dopadne podle Tvých představ. :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Blahopřeji! To je vážně skvělá brigáda. Moc se těším na tvoje postřehy z Krumlova. Sama se právě snažím sehnat brigádu jako průvodkyně v jednom soukromém muzeu. :)
    Klara's world

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, sama se těším, až se s vámi o své postřehy podělím ;) A držím palce, aby ti i tvá brigáda vyšla :)

      Vymazat
  3. Wow, tak to je paráda!! Moc gratuluju :-) Český Krumlov chci navštívit už hrozně dlouho, tak by byla paráda, kdyby to letos vyšlo a byla by si tam zrovna TY! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! :) Určitě by bylo fajn, kdyby ses přijela podívat, je to tam opravdu krásné.

      Vymazat
  4. To je splněný sen! Ach! Moc gratuluju! Já bych to v angličtině asi nedala, ale moc se těším, že nám o tom něco napíšeš!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :) Však já mám taky z té angličtiny pořádný strach, ale určitě vám dám potom vědět, jak to probíhalo…

      Vymazat
  5. Gratuluji! :) Tento článek se Ti opravdu moc povedl, je příjemné přečíst si jednou za čas i neknižní článek. A hlavně když takhle skvěle motivuje :) Sama mám za sebou první telefonický pohovor v angličtině a teď čekám na výsledek a ikdyž se postupně smiřuji spíš s tou méně veselou variantou, jsem na sebe pyšná. Zkusila jsem to a zjistila jsem, že to není zas tak těžké. A když se to nepovede tak se vlastně nic hrozného nestane, člověk ale bude zase o něco chytřejší a pro příště bude vědět, co může čekat :) Ještě jednou moc gratuluji. A pořádně si celé léto užij :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, jsem moc ráda, že se článek líbil :) Budu držet palce, aby ti to taky vyšlo ;)

      Vymazat

Moc děkuji za každý komentář!

Popular Posts

Like us on Facebook

Flickr Images