Kterak jsem se průvodkyní stala

19:22

Ten nápad se zrodil někdy okolo Vánoc, kdy jsem si přečetla zajímavý rozhovor s jednou slečnou průvodkyní a pomyslela jsem si: To by byla skvělá práce! A hned vzápětí přišla další myšlenka: Pro mě absolutně nedosažitelná práce. Musí o to být velký zájem a určitě neberou kde koho. A tím to málem skončilo. Naštěstí málem, protože moje maminka se pro tu myšlenku úplně nadchla. Sama si kdysi přála vyzkoušet provázení na zámku. A tak se stalo, že jsem najednou seděla u notebooku, sepisovala svůj životopis, do něhož jsme pomalu neměla ani co napsat a následně ho rozesílala snad po celé republice…

***

Uteklo pár měsíců a já stojím v parku, pod zámkem a zítra mě čeká můj první pracovní den v životě. Byl to krásný pocit - prvních pár minut - stát tam v tom krásném parku a hledět nahoru, na zámek s představou, že tady strávím následující dva týdny. A pak přišla nervozita. Co říkám nervozita, spíše hysterie. Co tady vůbec dělám? Ani pořádně neumím text v češtině, natož ten anglický. A jak se proboha můžu postavit před skupinu cizinců a hodinu na ně mluvit anglicky, když už jsem více jak rok anglicky pořádně nemluvila? Nebudou mi rozumět, já nebudu rozumět jim, něco pokazím, něco se stane, budu tak nervózní, že nebudu schopná vůbec mluvit… A tak to pokračovalo pořád dokola a hodně dlouho. Jsem zkrátka trochu trémistka. No, trochu… Měla jsem chuť ani nevybalovat, popadnout kufry a vrátit se přes celou republiku zase rychle domů a nejlépe se schovat pod peřinu. 

Ale po nějaké době, troše hlubokého dýchání a několika mokrých kapesníčcích, jsem se sebrala, zamířila na ubytovnu pro průvodce, seznámila se s první příjemnou slečnou průvodkyní, zasedla za stůl a pustila se do učení textu. Trochu mě uklidnilo, když mi bylo řečeno, že první den ještě sama provázet nebudu, ale že mě zatím čekají náslechy, abych si to všechno hezky poslechla, naučila, vyzkoušela a tak podobně. 

***

8:30 ráno. Za patnáct minut mám být nahoře, na zámku, podepsat smlouvu, vyzvednout klíče a pak vyrazit na první náslech. Zhluboka dýchat, uklidnit se a vykročit pravou nohou. Naštěstí jsem už nebyla tak moc nervózní jako předchozí večer, protože jsem očekávala klidný den, kdy budu mít dostatek času se to všechno naučit. Podepsala jsem smlouvu, vyzvedla těžký svazek klíčů (Mám průvodcovské klíče! Mám skutečné klíče od zámku!) a zamířila na průvodcárnu, kde mě čekalo seznámení s dalšími kolegy. Toho jsme se taky obávala, jsem spíše introvert, nemám ráda nové kolektivy a to všechno, co to s sebou přináší, jako je třeba povinnost konverzovat, usmívat se a být společenská. Ale moc mile mě překvapilo, jak byli všichni příjemní, sympatičtí a milí. Z nutnosti konverzovat se pomalu stávala radost, i když pravda, první den jsem z toho všeho byla ještě dost na větvi. 

Někdy po deváté jsem tedy vyrazila na svou první prohlídku zámku s takovým super mladým průvodcem a jsem opravdu ráda, že jsem první náslech měla právě s ním, protože z něho vyzařoval takový klid a uvolněnost, že jsem i já přestala být nervózní. Zámek byl krásný a já se začala znova těšit, že brzy to budu já, kdo bude návštěvníky těmi interiéry provázet. To jsem ale netušila, že to bude TAK brzy, protože, kdybych to bývala byla tušila, tak bych rozhodně nebyla tak klidná…

Když jsem se po prohlídce vrátila na průvodcárnu, čekal mě trošku chaos. Všichni průvodci někde na trase, v místnosti jen tři nováčci a já. Jakýmsi nedopatřením se moje jméno vyskytlo napsané na rozpisu prohlídek, takže bylo třeba tenhle problém vyřešit. Naštěstí se tam nakonec vyslal někdo jiný, takže jsem si mohla oddechnout. Ne nadlouho. Z pokladny volali ohledně nějaké cizojazyčné skupiny, nováčci nevěděli jak to řešit, volali do kanceláře, jenomže se nějakým nedopatřením překlikli  a dovolali se panu kastelánovi, což nebylo úplně správně, protože podobné věci tam řeší někdo jiný a tak se rozpoutala menší panika ohledně toho, co dělat. Věci musí fungovat a musí fungovat rychle. Na takovém velkém zámku je opravdu čilý ruch, zvlášť, když je v UNESCU a je nejnavštěvovanější památkou v Česku. Prohlídky co 5-10 minut. Tam si člověk prostě nemůže dovolit zmatkovat. Po několika nevydařených pokusech s telefonem se problém ale vyřešil a všichni si mohli zase oddechnout. Prohlídky byly zachráněny. 

Do dvanácté jsem už žádný další náslech nestihla, zato jsem odemykala dveře v zámku jedné cizojazyčné skupině s vlastním průvodcem. Podstatné zjištění: je dobré vědět nejen to, jakým klíčem se které dveře odemykají, ale taky to, jak se otevírají i ty dveře, které se sice nezamykají, pouze zavírají, ale takovým zajímavých způsobem, že otevřít je se rovná pomalu hlavolamu. Takže s maličkými problémy na trase jsem to zvládla a v pořádku jsme dorazili až k zamřížované bráně, kterou se ze zámku vychází. Tady nastaly větší problémy… Podstatné zjištění číslo dvě: někdy se proti vám prostě dveře spiknou a nejdou otevřít a nejdou. Je to pak docela vtipná situace, když vám čtyřicetičlenná skupina Japonců stojí na schodech před zavřenou mříží a čekají, až je teda jako pustíte ven. No, nakonec se mi to samozřejmě nějakým způsobem přece jen podařilo a Japonci se v pořádku dostali ze zámku ven, ale trošku jsem se zapotila.

Jenomže o chvilku později jsem se měla zapotit ještě o dost více a to poté, co mi byla na průvodcárně položena ta zásadní otázka: "Tak co, už se cítíš na svou první prohlídku?" Tep o něco povyskočil, srdce se rozbušilo až kdesi v krku. Na to se nebudu cítit asi nikdy, ale co už. Teď nebo potom…
A tak jsem šla. 

***

Ten pocit, kdy jsem poprvé stála v hradní kapli na začátku prohlídky a přede mnou v lavicích sedělo bezmála padesát lidí a já jim měla vykládat něco o zámku a jeho historii, stál tedy za to. Jakýsi hlas v hlavě na mě řval, ať uteču, dokud je čas. Naštěstí jsem ho neposlechla, sebrala odvahu a spustila. Samozřejmě že jsem byla šíleně nervózní, nejistá, koktala jsem, některé věci mi určitě vypadly, ale zvládla jsem to. První prohlídka za mnou, ta je vždycky nejtěžší. Pak už se to jenom zlepšuje. Další podstatné zjištění: po příchodu do místnosti je dobré si ji rychle prohlédnout a v hlavě si rychle proletět, co tady o tom pokoji chci vlastně povídat. A jo, tady je tenhle obraz, tamhle zase ten. V jednom rohu je ta skříň, v protějším zase kamna. Nezapomeň na lustr a odvykládej jim ten zajímavý příběh. A hlavně bacha, ať nefotí.

***

A tak to tedy začalo, tak jsem se stala průvodkyní. O tom, jak skvělá práce to je, jaký byl kolektiv, jaké nástrahy na mě čekaly a co všechno jsem během těch dvou týdnů vlastně zažila, vám napíšu zase příště. A určitě se můžete těšit i na nějaké ty perličky, které jsem rozhodně taky nasbírala.

You Might Also Like

7 komentářů

  1. Oooo perfektné! Určite si nazbieraš za tie dva týždne veľa zážitkov. Držím ti prsty, aby sa ti všetko podarilo, ako ty chceš. Už teraz som zvedavá na ďalší tvoj článok ☺

    OdpovědětVymazat
  2. To zní skvěle! Jsi fakt dobrá, že jsi překonala strach a zvládla jsi to! Určitě to musela být skvělá zkušenost.

    OdpovědětVymazat
  3. Tak to je vážně úžasné. Jeden čas byl tohle můj velký sen... Takže možná bych to taky mohla zkusit.. :) Moc se těším na další povídání.

    OdpovědětVymazat
  4. Skvělý článek! Mně by se být průvodkyní na zámku taky líbilo, i když nevím jestli bych vůbec sebrala odvahu tam jít, protože stejně jako ty jsem trémistka a taky stydlín, což není moc dobrá kombinace :D Každopádně se těším na tvůj další článek o tom, jaké je to být průvodkyní :)

    OdpovědětVymazat
  5. Super článek a moc pěkný blog! Už se těším na další články, ať se ti jako průvodkyni daří! :)
    The Colorful Blog

    OdpovědětVymazat
  6. Loni jsem také prováděla nějakou dobu na zámku, úplně přesně popisuješ moje pocity při první prohlídce :D Ale když si to pak člověk začne užívat, uvolní se, má najednou radost, kolik toho vlastně může kolem sebe měnit - má tady na starost třeba dvacet lidí, které teď hodinu může být hodný, usmívat se na ně, trochu jim rozsvítit den :) Nejlepší odměna je, když vás pak na konci někdo zastaví a pochválí vás, poděkuje, usměje se nazpátek :) Držím palce, jestli ještě provádíš! :)

    OdpovědětVymazat
  7. Taky provádím, už několik let a musím říct, že moc ráda. Zámky jsem vždycky ráda navštěvovala, takže o to líp jsem se cítila, když jsem konečně mohla na nějakém sama provádět. Je pravda, že začátky jsou vždycky nejtěžší, ale člověk si časem zvykne a začne ho to bavit. Hlavně dotazy občas stojí za to. :D

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý komentář!

Popular Posts

Like us on Facebook

Flickr Images